O knize Chceš...? Ano, já chci!

Rozhodl jsem se napsat knížku

Nebylo to vůbec jednoduché. Co všechno by v ní mělo být? Čím začít? Jakým stylem ji psát? Suše odborně, jako třeba vysokoškolská skripta, nebo spíš lehčí a „stravitelnější“ formou? Takové otázky a spousta dalších se mi honily hlavou. A tak jsem začal. Šlo to dost ztuha. Nikdy jsem žádnou knížku ještě nepsal*. No a co, všechno je jednou poprvé. Psal jsem a psal a přitom jsem měl pocit, že píšu naprosto chaoticky – bez ladu a skladu, bez nějaké pevné osnovy. Vždycky jsem kus napsal a pak to po sobě četl. Doplňoval, mazal, psal jinak, upravoval věty. Mravenčí práce. Měl jsem napsaných asi 30 stran a najednou jsem se dostal do bodu, kde se mi vyloženě hodilo napsat jednu krátkou pasáž formou rozhovoru, aby to bylo snáze a rychleji pochopitelné. Zkusil jsem to, přečetl po sobě a byl jsem naprosto nadšený. Ano! Super!! To je ono!!! Zjistil jsem totiž, že se ten kousek textu výborně čte. Že to není nudné. Že to má šmrnc. Že to čtenáře úplně vtahuje do děje. Že nečte, ale doslova hltá každé slovo a písmenko. Prostě že je to ono. Četl jsem to po sobě několikrát a líbilo se mi to čím dál tím víc. Pak jsem si přečetl od začátku úplně všechno, co jsem zatím napsal a zhrozil jsem se: tak takhle tedy ne!!! Když jsem totiž porovnal pasáž rozhovoru s tím, co jsem dosud napsal, bylo to neporovnatelné. Jako by to psali dva různí lidé: jeden hrozný suchar (přestože jsem se hodně snažil psát neformálně) a druhý srandista, kterému nic není cizí a je schopen udělat si legraci úplně ze všeho. I ze sebe.

Rozhodl jsem se podruhé: začít psát znovu od začátku

Knížku kompletně napsat jako rozhovor autora se čtenářem a psát ji tak důsledně až do konce. Lehce, s nadhledem, humorem a srandičkami. Ale samozřejmě nesklouznout příliš, aby to nebylo laciné, nízké a podbízivé. Proložit ji vlastními zážitky. Prošpikovat příběhy, protože lžička, cukr, medicína – viz str. 140. Uvést též zajímavé citace. Zmínit se o konkrétních případech a událostech. Použít odkazy, aby si mohli všichni ověřit, že jsem si nic nevycucal z prstu. Že nechci čtenáře opít starým plesnivým rohlíkem.

„První verze čehokoli bývají téměř vždy špatné,“ přečetl jsem si pak někde. Souhlasím. Proto jsem první verzi knížky doslova „roztrhal“ a napsal ji znovu úplně od začátku. Povedlo se, myslím. Alespoň první čtenáři to tvrdí. A také recenzenti. A co vy? Posuďte sami. Líbí – nelíbí?

*) Teď si uvědomuji, že kecám. Ale jen trochu. Před 15 lety mě požádal majitel softwarové firmy, jestli bych mu nenapsal návod k používání jejich účetního programu. „Ale já to vůbec neznám! Měl by to psát někdo, kdo ten program dokonale ovládá.“ – „Ne, právě naopak!!! Autor programu o tom totiž ví naprosto všechno a mohl by vynechat důležité věci, které považuje za zcela samozřejmé. Zatímco uživatel o tom neví zhola nic. Bude nutné mu vysvětlit úplně vše od samého začátku. Budeš prostě takový uživatel nováček, který bude všechno krůček po krůčku objevovat a popisovat. Tak co, jdeš do toho?“ Musel jsem uznat, že má pravdu, a proto jsem nadšeně souhlasil. A vyloženě jsem si tu práci užil. Zapnul jsem počítač, spustil účetní program, Word, pustil si hezkou muziku, nalil dědovo rybízové víno a šlo mi to úplně samo! Ale nebojte, u psaní knihy Chceš...? Ano, já chci!“  jsem byl naprosto střízlivý. Možná až zbytečně moc. :-)